Položme si otázku. Jsou architekturou budovy, které vidíme neustále kolem sebe? Budovy, jenž nás obklopují každý den, když jdeme po chodníku do práce nebo do školy. Nebo by někdo mohl namítat, že ty „kostky“, co se staví, nejsou architekturou, na rozdíl od velkolepých děl řeckých a římských mistrů, na které se každoročně sjíždí dívat stovky tisíc turistů. Anebo si člověk koupí časopis a tam si přečte o vynikajícím návrhu krajinářského architekta parku v Madridu. To v nás zase probudí otázku, jestli je možné park považovat za architekturu. Myslím tím to přírodní místo, kam si vezmeme knížku a jdeme po práci odpočívat. Nenapadlo vás někdy, jestli architektura není vše okolo nás, náš byt, náš pokoj, místo, které v nás vyvolává různé emoční stavy, dojmy či vzpomínky? Možná je to vše a zároveň nic…
Co je architektura a jak ji vidíme?
"Architektura je všude kolem nás – vnímáme ji všemi smysly"
Vnímání architektury je spjato s našimi smysly, kterými jsme schopni vnímat vše okolo nás a utvářet si tak názor. Vznikla jako odezva na to, jak se cítíme v prostoru, co vidíme, co slyšíme. Její vnímání je tedy úzce spjato s našimi pocity a stavy naší duše.
Při tvorbě prostoru je důležité uvědomit si, pro koho architektura vzniká, kdo ji potřebuje. Podle mého názoru jsou to lidé. Ti mají smysly, kterými vnímají věci, které jsou krásné na pohled, na dotek. Věci, jenž příjemně působí na náš sluch či dokonce i chuť. Architektura byla v historii určitým fenoménem pouze vzdělané vrstvy lidí, ačkoli jejími uživateli jsme úplně všichni. Nicméně, ať je to jakkoli, opravdové vnímání architektury je spjato se smysly člověka bez ohledu na jeho vzdělání nebo povolání. Jednoduše by se to dalo formulovat takto:
„Architektura je spojena s lidmi – bez lidí, není ani nebude architektura a lidé nejsou bez architektury.“
V poslední době pozoruji, že se lidé zajímají o to, jak bydlí, aby se cítili příjemně a žili spokojený život. A to mnohem více než v historii, kdy hlavním cílem bylo uspokojení základních lidských potřeb (jídlo a střecha nad hlavou). Samotné vnímání a hodnota, jestli to bylo příjemné nebo ne, nebyla natolik důležitá. Dnes se lidé zajímají o komfortní stránku bydlení, jejich hodnoty se tak posunuly o velký krok výše. Základní lidské potřeby jsou ve většině případů zcela naplněné, proto najednou záleží na tom, jak se cítíme v našich domech či bytech. V nich totiž strávíme přibližně 50% svého času (výjimkou je práce z domova). Zbytek času prožijeme cestou do práce, v kancelářích, v obchodech nebo jenom tak venku na procházce. Tedy kromě našich domovů, nasáváme do sebe vědomě i nevědomě dojmy a pocity z prostředí okolo nás. Toto prostředí nás natolik ovlivňuje, že by nám nemělo být lhostejné, jak vypadá. Měli bychom vnímat, kde žijeme.
Vnímat umíme všichni, jen o tom často nevíme
Často, když někomu řeknu, že mým posláním je tvořit architekturu, okamžitě ke mě přijdou komentáře jako:
Při podobných diskusích mě často napadá, jak je to zvláštní. Tomu, co lidé denně míjejí cestou do práce nebo prostor, v němž se neustále pohybují a žijí, zdá se, jako by to nevnímali vlastníma očima. Lidé jako by neměli vlastní názor, nečtou, neptají se sami sebe, a pouze po shlédnutí krátké reportáže se nechají ovlivnit. Jakoby nebyli sami součástí prostoru, nebo neměli žádné schopnosti, kterými by mohli architekturu vnímat. Samozřejmě bychom nad tím mohli vést dlouhé diskuze. Nicméně si myslím, že v ČR je toto způsobeno nedostatkem kritického myšlení lidí. Kritické myšlení nebo přemýšlení o tom, co je kolem nás, bylo dříve velmi opomíjeno a to jak ve vzdělávání, nebo při výchově. Právě to neuvědomělé pozorování způsobuje, že lidé jsou méně vnímavější na to, co se kolem nich děje a co prožívají. V knize Promýšlet architekturu od Petera Zumthora jsem našla krátký odstavec popisující, s čím je naše podvědomí spojeno. Je zde uvedeno na pravou míru, první setkání lidí s architekturou, aniž by si to sami uvědomovali:
Krásné objasnění, co říkáte? Myslím si, že kdyby si toto lidé uvědomovali, bude jich mnohem více, kteří budou vnímavější vůči prostředí, ve němž žijí. Dle mého názoru je obecné vnímání činnost rozvíjející mozek a lidské vlastnosti jako empatie, naslouchání, pozorování a další. Největším darem pozorování je vnitřní klid. Bez něj bychom nebyli schopni vnímat, vnímat tedy meditovat.
Architektura jsou budovy kolem nás, jsou to všechny detaily, které je doprovázejí a jenž neustále působí na nás, na lidi. Základním hlediskem při uspořádání prostoru je především člověk a potom se k tomu nabírají další podmínky definované například okolním prostředím. Ať už architekt tvoří jakékoli dílo, je vždy důležité mít na mysli, že prostředí, v němž žijeme v nás vyvolává pocity a působí na nás. Pokud jsou naše dojmy dobré, cítíme se v prostředí příjemně, navozuje nám dobrou náladu a pocit bezpečí. Potom je lidská psychika alespoň na pasivní úrovni uspokojena.
Tímto článek jsme se snažila teoreticky vysvětlit principy, jakými můžeme procítit všemi smysly prostor. Jak taková teorie může vypadat v praxi, se můžete těšit v příštím dílu. Na obrázcích ze zahraničí i od nás si ukážeme, jak málo stačí k vytvoření místa, kde se cítíme dobře nebo naopak nepříjemně.
Napsala: Jana Martochová
Často, když někomu řeknu, že mým posláním je tvořit architekturu, okamžitě ke mě přijdou komentáře jako:
- Jé, ty tomu určitě rozumíš.
- Zajímalo by mě, co si myslíš o ...
- Já si myslím, že je to hrozné. Říkali to v televizi. Psali o tom v novinách. Četla jsem o tom na IDNES.cz
- To postavil ten hodně slavný architekt, tak to musí být přece super!
Při podobných diskusích mě často napadá, jak je to zvláštní. Tomu, co lidé denně míjejí cestou do práce nebo prostor, v němž se neustále pohybují a žijí, zdá se, jako by to nevnímali vlastníma očima. Lidé jako by neměli vlastní názor, nečtou, neptají se sami sebe, a pouze po shlédnutí krátké reportáže se nechají ovlivnit. Jakoby nebyli sami součástí prostoru, nebo neměli žádné schopnosti, kterými by mohli architekturu vnímat. Samozřejmě bychom nad tím mohli vést dlouhé diskuze. Nicméně si myslím, že v ČR je toto způsobeno nedostatkem kritického myšlení lidí. Kritické myšlení nebo přemýšlení o tom, co je kolem nás, bylo dříve velmi opomíjeno a to jak ve vzdělávání, nebo při výchově. Právě to neuvědomělé pozorování způsobuje, že lidé jsou méně vnímavější na to, co se kolem nich děje a co prožívají. V knize Promýšlet architekturu od Petera Zumthora jsem našla krátký odstavec popisující, s čím je naše podvědomí spojeno. Je zde uvedeno na pravou míru, první setkání lidí s architekturou, aniž by si to sami uvědomovali:
"Síla dobrého návrhu leží v nás samých a v naší schopnosti vnímat svět pocity a rozumem. Dobrý architektonický návrh je rozumový. Architekturu jsme všichni zažili dříve, než jsme slovo architektura slyšeli poprvé. Kořeny našeho povědomí o architektuře leží v raných zkušenostech: náš pokoj, náš dům, naše ulice, naše vesnice, naše město, naše krajina – zažili jsme je brzo, nevědomě, srovnávali jsme je s krajinami, městy a domy, které se objevily později. Kořeny našeho povědomí o architektuře leží v našem dětství, mládí: leží v našem životopise."
Krásné objasnění, co říkáte? Myslím si, že kdyby si toto lidé uvědomovali, bude jich mnohem více, kteří budou vnímavější vůči prostředí, ve němž žijí. Dle mého názoru je obecné vnímání činnost rozvíjející mozek a lidské vlastnosti jako empatie, naslouchání, pozorování a další. Největším darem pozorování je vnitřní klid. Bez něj bychom nebyli schopni vnímat, vnímat tedy meditovat.
Architektura jsou budovy kolem nás, jsou to všechny detaily, které je doprovázejí a jenž neustále působí na nás, na lidi. Základním hlediskem při uspořádání prostoru je především člověk a potom se k tomu nabírají další podmínky definované například okolním prostředím. Ať už architekt tvoří jakékoli dílo, je vždy důležité mít na mysli, že prostředí, v němž žijeme v nás vyvolává pocity a působí na nás. Pokud jsou naše dojmy dobré, cítíme se v prostředí příjemně, navozuje nám dobrou náladu a pocit bezpečí. Potom je lidská psychika alespoň na pasivní úrovni uspokojena.
Tímto článek jsme se snažila teoreticky vysvětlit principy, jakými můžeme procítit všemi smysly prostor. Jak taková teorie může vypadat v praxi, se můžete těšit v příštím dílu. Na obrázcích ze zahraničí i od nás si ukážeme, jak málo stačí k vytvoření místa, kde se cítíme dobře nebo naopak nepříjemně.
Napsala: Jana Martochová
Žádné komentáře:
Okomentovat